na Blog.cz

To nejhorší, totiž pocit, že za to můžu já, už mám za sebou, takže pokud jsi hajzl nebo se ti líbí nějaká z mých kamarádek, nebo se nudíš, nebo jsi gay nebo jsi egocentrický a nic jiného tě nezajmá, jsi na správné adresa! Já už jsem zase ready na někoho novýho, protože takhle to teď chodí, víte. Mě stačí pouho pouhých pár dní na to, abych pochopila, že to opravdu nestálo za to, abych si sypala popel na hlavu (jak to vlastně vypadá???) a abych si připadal jak zpět ve třetí třídě a pak jsem v pohodě. Prožívám tzv. "feministický" období haha, což znamená zabývat se pouze tím, koho nemůžete mít a v souvislosti s tím často myslet na ryana goslinga nebo jacka gylenhaala. Ale rychle nabyl, rychle pozbyl (PROČ??? jsem použila tohle?) a netrvá mi moc dlouho znovu zapojit do zásuvky svůj magnet na hajzli, což taky nedává smysl, jelikož by to musel být elektromagnet. Což taky nedává smysl, jelikož nevím, co to je elektromagnet, ale zdá se mi, že by to mělo mít nějakou souvislost s tou zásuvkou.

Ve chvílích jako je tato mám velice silné nutkání honit antoina v nákupním vozíku, jelikož to se zdá být jediným správným řešením. Jak jinak bych se asi měla cítit, když to vypadá, že na mě nezbyde nikdo jiný, než Jon LaJoie.

Jon LaJoie není zdaleka tak nebezpečný, jako naprosto normální exemplář pohybující se v mém okolí. Protože Jon LaJoie by mě nepozval na večeři. On by mi ani neříkal nic z toho, co on říkal, ani by mě nezval na svou party. Nepředstavil by mě své mámě a nevařil by mi. Neopil by se se mnou a nenaskákal by do jezírka. Jon LaJoie by dal jasně najevo, o co de. Přesto, že oběma šlo skoro o totéž, s tím rozdílem, že zkurvenej Jon by aspoň chtěl mě, i když tím svým úchylným způsobem, kdežto tenhle morální vyděděnec to dělal kvůli mé kamarádce. the end.

CHA, ale jestli si myslíte, že někdy slevím ze svého přesvědčení a začnu se chovat jako mrcha, nezačnu. Ani kdyby to bylo stokrát sexy, ani kdyby to byl jedinej způsob, ani když mi to moje 15 sestra bude otloukat o hlavu. Toto není ani zásadovost, ani nic na co bych měla být pyšná, toto je blbost, hluboko ve mně zakořeněná.

Je patrné, že jsem neztratila smysl pro poezii (haha) a pro vtip (HAHAHAHAHAHAHAHA), znamená to, že všechno bude vlastně jako dřív. Zájemci o mé kamarádky, dejte vědět. I'M READY AGAIN.

Na oknech pražského Klementina

dvě oči ze stříbrné krajky

na hladinu střech, věží a stromů padá zima

tiše přepadává noční hlídače, poštovní schránky

parky

pod sněhem

to, co umřelo, nech spát

v urně ze zubů času

schovat svou tvář

nedovedu

na branku vzpomínkových alb

Baskervillský pes

a oči z ledu

tajemný Orient

na sedačce v kině

mezi polibky Buddhy

kdo to kdy slyšel

takhle se rouhat

z lásky tiše

začal sám zoufat

a zmrzly mu nohy.

Právě jsem třikrát napsala půl stránky a třikrát to smazala a tak ani nedoufám, že tohle doopravdy zveřejním. Tímto bych chtěla poděkovat svým pravidelným 12 čtenářům (asi taková je moje bilance :)), že se se mnou dostali až k tomuto dnu.

V 18 letech jsem nesčetněkrát zklamala, nesčetněkrát překvapila sama sebe i okolí, ale o tom ani psát nechci, koho to zajmá. Včera jsem slyšela, že přátele na celej život člověk "získá" až po střední. V tu chvíli jsem si uvědomila, že asi nejsem ani asociál ani sociofob. Sice se stále bojím lidí, kteří na mě působí zlým dojmem, ale za 18 let jsem si vybudovala k ostatním až strašidelnou náklonnost. Asi jsem samotář a neschopná normálního vztahu a NAVÍC se nikdy nepoučím, ale je to tak, že mám ráda lidi. Abych neztratila svou pravidelnou dávku klišé a sebeironie, není to žádný podiv. Můj život možná stojí za prd, možná se neumím vyrovnat se svýma pseudoproblémama a možná bych měla brát věci s ještě několikrát vyšším nadhledem, ale nikdy jsem nezapochybovala o tom, jak šťastná jsem a jak velikou čest mám, že můžu trávit život v okolí těch nejlepších stvoření ve vesmíru.

Do dalšího života sobě i vám ostatním přeju dostatečnou dávku kýčovitého patosu, abyste dál četli můj blog a abyste bojovali za to, na čem opravdu OPRAVDU záleží.

Podle mě nejlepší články vznikají v nejsilnějších emocích a moje emoce jsou teď velmi silné, téměř viditelné. Jasný, říkej mi všechny ty věci a pak si udělej party v backstage s miliardou holek v mini a přijď tam hlavně v obleku a nejhorší je NEJHORŠÍ JE, že já tě vlastně ani nemám tak moc ráda.

Všem, kteří ví, že už zase porušuju svoje vlastní dementní pravidla, bych ráda vzkázala, že jsem s opačným pohlavím už dáávno skončila, hahaha. Teď už miluji jen Promethea.

Nejdřív trochu patosu a pak O Prometheovi

Je čas mluvit upřímně, jelikož za týden se mi všechny lži sečtou a už se před nimi neschovám. Na to, abych se zamilovala mi stačí přesně deset minut.

Na to, abych se psychicky srovnala s těmihle bez jednoho týdne 18 lety, mám přesně týden.

Na to, abych si uvědomila, že někteří nejsou a nebudou důležití, jsem měla 18 let (dobře, první dva roky jsem to věděla... než vstoupil do mého života Mireček odvedle a všechno bylo v řiti).

A přesto stále nedokážu ani jeden článek napsat vážně.

A když už mě nenapadá nic moudrého, o co bych vás mohla obohatit, tak říkám, že možná nemá smysl brát vždycky všechno s nadhledem a ironií. Ironie přijde, až se v tom totiž pěkně vykoupu, tak jak to umím.

Přeji vám do života takové sny, které budou stát za to.

Nikdy jsem nebyla feministkou, ani jsem to o sobě nikdy neprohlašovala. Nikdy jsem neříkala že nenávidím kluky ani žádný jiný podobný věci (dobře vyjma toho že nenávidím úchyly a hajzli, ale to je skupina sama o sobě, že :D). Snažila jsem se vyhnout generalizace a větám typu že všichni jsou blabla. Bohužel jste to ale právě vy, kdo mě nutí říct, že všichni zástupci opačného pohlaví mě lhali. Víc nebo míň, zatajovali pravdu a nebo prostě lhali do očí, ale lhali. A já zase můžu s čistým svědomím říct, že já jsme vždycky jednala na rovinu. Upřímně. Myslela jsem že toto někdo ocení, ale ne. Moje zahořklá část má chuť nadávat, ale ta méně zahořklá si říká WTF. Aspoň vím, že mi to za to prostě nestojí.

A navíc, vykašlat se na všechny - je podle Bridget Jones (mudža mudža) nejlepší způsob, jak někoho sbalit. :D

tess

Na stěnu vlastního světa

Prstem od popela

Se stejnou mírou smutku jako tahle věta

Maluju anděla

Nad dveřmi rám

Co se ti nepodařilo vzít s sebou

Já v chladu noci

Se topící

Na vodítku svou vlastní ranní

Melancholii

Na které pluje má mysl

Na lodi ze synkop a houslí

Nikde nebylo psáno

Že to ráno

Přijde tiše a

Nestačí si ani posbírat věci

Sněží šeď

A pak

V slzách konejší svou nedostupnost

Ledové královny na břehu Tigridu

Chci je vzít s sebou

Stromy pod tíhou pohledů

Usedají v pláč

Na nádraží vagóny z ledu

Takové to je

Ustoupit z přesvědčení

Stále neuznávám hodnoty

Ze sněhu za přítomnosti temnoty

Spoutat nebe nedovedu

Jak rychle se z večerů stávají ospalá rána a z opojné nálady opojné bolení břicha? Tak rychle jako zapomínáme na to, kdo jsme a proč jsme přišli.

Například já jsem normální a přišla jsem na předtančení. Nechápu, jak je možné že to skončilo, jak to skončilo. Dobřenalijmesičistéhovína (LOL HOVÍNA) a přiznejme si, že bylo namíchaný s colou. Z nepřátel se stávají přátelé, stávám se odborníkem na kytarové sólo a sólo na bicí, otáčím myšlenky v hlavě třikrát dokola a chce se mi zvracet.

Tak to by bylo ke školnímu plesu. Školní ples už bude nadosmrti symbolem školních idolů, kteří z váš nespouští oči, jenomže za a je pozdě, za b aspoň dvě hodiny bych se mohla řídit svou zásadou.

A tak sedím ve dvě ráno na chodbě na zemi s lukášem a piju grog.

Konce psychologicky definované jako rituály jsou součástí civilizace. Velice potřebnou součástí. To bylo pár slov majících smysl na úvod.

Věci by měly mít konce. Ať už jsou smutné a depresivní, konec je přestat věřit. Konec je říct si, že jsem to věděla od začátku a že jsem se nemýlila. Konec byl vždycky negativní, ale kdo jiný vám upřímně do očí řekne hey dude what did you expect? Konec je ten jedinej kdo vám řekne pravdu.

It's time.

A tak bourám všechny svoje předsevzetí a učím se myslet jinak, kašlu na lásku a harmonický a po citové stránce naplněný vztah a vrhám se po hlavě do věcí JEŽ BYLY KDYSI TABU, hulím chaluhy, co jsou jak duhy, nechodím domů před pátou ranní, nedělám radost svým rodičům a nosím pánskej svetr s americkou vlajkou, píšu básně a jsem otevřená novým myšlenkám, nostalgický patos hážu z balkónu a všechny své minulé lásky skladuju na dně, modrou tmou chodím nocí, když sněží a o ránech mlhavých jako chopinovy klavírní koncerty sedím na zastávce a piju kafe s baileys, piju i kafe s vodkou (!!!) a stýská se mi.

Rok 2012 bude ještě lepší. V roce 2012 se asi stanou věci, který se mi nebudou líbit, věci, kterým nebudu ani rozumět a lidi budou zase přicházet a zase odcházet, ale už teď vím, že to bude skvělej rok. Rok, kdy si uvědomím jednou provždy, na čem záleží.

Záleží mi na Vás.

Krásný rok 2012, kdy budeme staré sny strkat za výlohu jako exponáty.

tess